Brdská stovka

V Brdech jsem měl rest v podobě nedojité pražské stovky z předminulého roku, která se šla v prosinci a měřila 140 km. Tudíž letošní první ročník 120 kilometrového dubnového treku byl pro mě tak trochu výzvou k očištění ega a nakopnutí nosu zpět ke hvězdám :D. Přemluvil jsem ještě další 3 kámoše s tím,že to bude určitě velká sranda. Pár dní před startem se začínají ozývat kolena. Mozek vyslal varovný signál, že se mě mají pokusit vyrazit z provozu. Něco, jako když se vám v pátek ozve žlučník a játra... Na to jsem vcelku zvyklý. Horší byl zarůstající nehet na levém palci.Celej tejden jsem měl vcelku frmol, zedničina, hospoda,práce, takže pokud jsem si někdy vyloženě nevěřil, tak to bylo tento pátek před stovkou, když jsem v pět ráno vstával se zarostlým nehtem a bolavou hlavou na ranní směnu do kolbenky.

Vyrážím s Romanem v pátek hnedle po práci, jelikož si musím koupit nějaké drobnosti, boty batoh atd... Nebyl zrovna moc čas na odpočinek. Naštěstí vše proběhlo bez problému a po chvíli si frčíme přes Nuselák na Jižní spojku směr Mníšek a vylézáme u dálničního kiosku s tím, že si dáme kafe a croasant. Croasant neměli, tak tam posílám párek s hořčicí, k tomuto jídlu se kafe nehodí, tak k tomu lemtám kelímkáče lokální desítky.Vtom se spustí ohromný liják, stojím venku v pantoflích,prst bolí, v koutku dobračku na borce a připadám si jak Josef Kemr v kultovním snímku Na Samotě u Lesa.Pláštěnku samozřejmě nemám. Přijíždíme do Mníšku vcelku s předstihem. Počasí se díkybohu umoudřilo. Na místě již čeká kamarád Jirka, který jde s námi.Tělocvična, kde je zázemí pochodu, je ještě zavřená.Vyrážíme tedy počkat do hospody, než se brány školy otevřou. Po třetím pivku volám kamarádovi Pepovi, jak na tom je, prý dorazí do pár minut, ať na něj počkáme v hospodě. Suma sumárum 6 piv před startem 120 kilometrového pochodu nepovažuji za nejlepší začátek.Naštěstí do startu zbývá ještě více než 2 hodiny času.Zalejzám do spacáku, pouštím Starý Pušky, ale neusnu.Půl hodiny před startem jdem do jídelny, kde nám pořadatel Jirka řekne něco málo k trati. Převýšení 4000 metrů je vcelku dost. Pro představu to je skoro stejné,jako kdybyste lezli na nejvyšší horu Evropy od moře.

V půl 11 večer je start. Jsem mile překvapen, že kluci jdou vcelku vzadu a nikam se moc neženou. Toto tempo jim vydrželo pouze prvních pár stovek metrů, než jsme zalezli do lesa. S nasazením čelovek se tempo rapidně zrychluje, předbíháme jednoho pochodíka za druhým,po chvíli jednoho běžce za druhým. Prozatím mi to vůbec nevadí, valíme to po klikaté lesní cestičce vyšlapané od zvěře po hřebeni, na který jsme si samozřejmě museli poctivě vyšlápnout. Kocháme se noční oblohou a dalekými výhledy na osvětlenou západní část Prahy. Orientujeme se podél odrazek na stromech, pokud jsme mimo značené turistické cesty.Pokud jsme na turistických cestách, což moc často nebývá, máme k dispozici itinerář, které značky se máme držet. V itineráři jsou zapsané i kontroly na trasách, máme jich na trase 30, z toho 8 i s občerstvením. Na 15 kilometru je první živá kontrola po opravdu zábavném seběhu nočním lesem. S odpovědí na otázku, kolikátý jsme, jsem vcelku nespokojen, cca. dvacátý, což znamená, že za námi je asi dalších 60 lidí.Vím, že v tomhle tempu se nemůžu dožít ani rána. Sprůměrnou rychlostí bezmála 8 km/h. Házím do sebe trochu sladkostí, něco málo ovoce zapíjím plasťákem a pokračujeme na vrcholy Pišták a Babka, na kterých jsem už kdysi byl za světla. Za tmy mají tato místa ještě o dost lepší atmosféru v podobě nočních výhledů do údolí,ve kterých svítí Brdské vesničky. Následovala samokontrola u jezírka, tušil jsem, že se bude jednat o jezírko v údolí. Houby – jezírko bylo překvapivě ještě výše než vrchol Babky. Od jezírka následovalo rychlé klesání, po klesání zase rychlé stoupání, a tak to šlo celou noc... No, kde máme taky nabrat ty 4 kilometry výškový na 120 kilometrech. Další občerstvení nás čeká na 33. kilometru. Mezi sortimentem domácích buchet a špekových knedlíků nechybí ani flaška domácí pálenky.Odmítám s tím, že bych rád došel do cíle, po celonočním šlapání žaludku moc nevěřím. Začíná svítat, pouštím elpéčko od Moscow Death Brigade, aby mi ruskej hardcore trochu dobil baterky... To se daří znamenitě a po 10 kilometrech jsme na další živé kontrole u rozhledny na Studeném Vrchu. Dávám na půl pivko s Jirkou, slunečné počasí nám přidává na náladě a dožadujeme se panáka. Bohužel kluci na občerstvovačce mají pouze placatku pro svoji potřebu.Loučíme se a pokračujeme dále, jdu setrvačnosti krok sun krok a kochám se perfektní brdskou krajinou. Po pár kilometrech narazíme na brod, který se dá pohodlně přeskákat po kamenech. Nezpomaluji a koukám, jak nejlépe přejít, když v tom stojím na druhý  straně s totálně mokrejma botama. No, na jednu stranu je to vcelku příjemný. Dál vede trasa po známých místech proti směru již zmiňované Pražské stovky. Cestou máme první kontrolu v hospodě, dávám malý pivko a velkou kolu. Před startem jsme se divili, proč je první hospodská až na 54. kilometru. Ted už nám to bylo jasné. Celou cestu sem jsme nepotkali jedinou vesnici.Pouze lesní trailové pěšinky absolutně mimo civilizaci,což nám všem vyhovovalo. Od hospody následoval náročný výstup na nejhezčí vyhlídku v Brdech, horuPlešivec. Počasí nám přálo a tak jsme měli celé západní Brdy jako na dlani. Fotíme selfíčka, čůráme ze skály a celkově si užíváme slunečnou sobotu. Na další samokontrole jsme trochu zakufrovali a natáhli jsme si trasu cca o kiláček, na 120 kilometrech to zas až tak na výsledným čase nehraje roli. Cestou na další hospodskou kontrolu jdem vcelku kus po silnici.Začínám cejtit nohy, roztomilej dvojsmysl... Sedám,objednávám hermelín, polívku, kolu, pivo a připadá mi,že bych mohl vyjíst celej lokál. Sedíme asi hodinu,házím do sebe vše, co jde. Krom brufenu, ten přichází cca o 5 km dále za hospodou. V místě, kde jsem si sedl na prdel s tím, že dál nejdu. Idos mi nabídl samý lepší spoj minimálně se třemi přestupy v Praze. Okey, zkusím stopovat, najednou zjišťuji, že mě přestaly bolet nohy.Pilule zafungovala a rozhodl jsem se, že to prostě dojdu.Následovala kontrola na křižovatce lesních cest na 76.kilometru. Sypu do sebe jen ovoce a zalévám to čistou vodou. Jsem vyléčen po předchozí kontrole, kde jsem do sebe hodil vše, co jsem viděl. Následovala nádherná cesta přes hřeben Kuchyňka. Jedno z nejhezčích míst na trase, rozhodně doporučuji k návštěvě. Po seběhu do údolí se opět ozvaly nohy. Koukám do itineráře na kontroly, ještě nás čeká pár vrcholů. Zapínám MP3 s technem a snažím neusnout za chůze. Předposledníkontrola v hospodě na 90. kilometru, sypu do sebe pivko, zajídám luxusní zelňačkou. Co nejrychleji zpět na trasu, ať jdem co nejméně trasy druhou noc, která bývá krizová. Nohy bolí, co krok, to ukrutná bolest. Začínám si jako pokaždé říkat, proč to dělám... Tma, dávám čelovku, v tu dobu už jsem více než 40 hodin vzhůru.Naštěstí terén vcelku ujde do tý doby, než opustíme žlutou turistickou značku a prudce klesáme na 99.kilometru po vlastním značení. Ani se nesnažím to scházet. Sedám na prdel a sjíždím to po ní. V tu chvíli si už fakt připadám jako blázen. Uprostřed noci s čelovkou sjíždět po prdeli kopec, kterej se nedá pořádně sejít ani ve dne. Díkybohu za poslední živou kontrolu v hospodě,která je za dalších 5 kilometrů. Dávám si vývar. PS: všechny polívky máme v ceně startovného. Vycházíme z hospody, do cíle zbývá ještě skoro 20 kilometrů, je mi zima, chci spát. Na každý pařez v mým dohledu sedám a kouřím. To je jediný, co můžu dělat krom chůze, tak se tomu věnuji fakt poctivě, až tak, že mi spolupochodníci utekli. Zjišťuji, že jsem taky ztratil blog se samokontrolama. Tudíž zpět po trase, naštěstí po pár minutách nalézám. Vracím se, snažím je dohnat klusem,což v mém případě je něco ve stylu chůze narkomana po nastřelení opiátem. Naštěstí na mě čekají. Poslednísamokontrola je na vrchu Pleš. Nějaký dobrák strhal odrazky. Bloudíme, připadám si, že chodíme v kruhu. Do toho vizuální halucinace z nedostatku spánku a vyčerpání. Naštěstí poslední kontrolu nalézáme.Následujou nejdelší 3 kilometry v mém životě.Přemejšlím, že si zavolám taxík. Díky bohu, že mám vybitej telefon. Jsou bezmála 4 hodiny ráno. Otvírám dveře, sedám na lavici. Žeru vše, co je po ruce. Sýry,salámy, čokoládu, bonbóny, hroznovej cukr, tyčky… Piju vodu, džus, kolu, pivo. Jsem úplně hotovej po cca 50 hodinách bdělosti. Sundávám boty, na patách puchejře jak tenisáky. Ptám se, kde jsou sprchy. Bylo mi řečeno,že prý v prvním patře. Okey, to nedám, zalejzám do spacáku a hnedle usínám. Nevím, co mě na tom tak baví, ale už se těším na další stovku s kámošema, kteří říkali, že už nikdy nic takovýho nejdou...Díky za společnost, bylo to fajn ;)